10. 08. 2017, 08:00 - Autor: Šimon Sedlařík

Kdo by neznal Allena Iversona? Skórer a playmaker, kterému po přelomu tisíciletí ležela nejen NBA u nohou, i dnes stále těží ze své popularity, i když jeho reputace výše rozhodně nestoupá. Posledně na sebe upozornil ignorací turnaje ze série BIG3, až příliš často se mluví o jeho finanční tísni či nekonečně hýřivém životu. Když ale mluvíme o hýření, o Iversonovi existuje i jeden příběh, který si připomenutí zaslouží.

Ten rok si prostě fanoušek 76ers musí pamatovat. V sezóně 2000/2001 skončila Philadelphia první na východě s bilancí 56-26, měla pátou nejvyšší návštěvnost v lize, dostala se až do finále ligy.

A za (téměř) vše vděčila Allenu Iversonovi - v pětadvaceti byl nejlepším střelcem ligy, nejužitečnějším hráčem, absolutní superhvězdou. Stopku jeho neuvěřitelnému ofenzivnímu repertoáru vystavili až Lakers, tehdy s O'Nealem, Bryantem či třeba Foxem v sestavě.

Právě hvězdní Lakers ten rok v play-off neprohráli - až na jediný zápas. A to byl právě ten první finálový proti Sixers, ve kterém sebevědomý střelec zazářil památnými 48 body. „Pokud prohrajeme, je to moje chyba, pokud ale vyhrajeme, je to moje zásluha,“ říkával o sobě s oblibou nejmenší a nejlehčí MVP v historii.

Tohle jsou známá fakta, vraťme se však o pár měsíců zpátky. Konkrétně k jedenáctému únoru, kdy se v MCI Center ve Washingtonu konalo tradiční All-Star Game.

Střetnutí hodné zapamatování

Jednalo se o duel hvězd, jakých je v posledních letech poskrovnu. Východ zvítězil po dramatickém závěru 111:110, přičemž se do utkání vrátil z jedenadvacetibodového deficitu až v poslední čtvrtině. Návrat režíroval Allen Iverson, poslední minuta byla ve znamení střeleckého souboje Marbury vs. Bryant.

„Bylo to jako zápas o titul,“ popisoval po utkání Dikembe Mutombo. „Hrál jsem v All-Star Game pokaždé v posledních sedmi letech, ale ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“

Zrekapitulujme si důležité momenty poslední části. Devět minut před koncem prohrával výběr Východní konference 74:95, ale dokázal se zmátořit a vrátit se do zápasu. I za přispění Iversona, kterých 15 ze svých 25 bodů nastřílel právě za tento úsek. David Stern, tehdejší komisionář ligy, později s úsměvem prohlásil památné „viděli jsme, že skvělý basket může být zabalen, když mi prominete to vyjádření, i ve velmi malém balíku“.

Za stavu 108:108, na který z perimetru vyrovnával minutu před koncem Stephon Marbury, se prosadil Kobe Bryant. Marbury odpověděl druhou trojkou. Východ tak poprvé vedl, diváci v hale už dávno stáli na nohou.

Necelých jedenáct sekund před sirénou si vzal míč opět Kobe. Po cloně a zdvojení se však překvapivě nehrnul do střely, jak všichni očekávali, ale našel volného Tima Duncana. Toho však zaskočil tak dokonale, že Duncan ani netrefil zařízení. Blokující Vince Carter začal slavit vyhlášenou „motorkou“ a v hale propukl jásot...

Pařba v D.C.

„Moje rodina, přátelé, každý, kdo při mně stál, když se mi nedařilo a kdy to bolelo, ví, jaká je tohle pocta,“ prohlásil po utkání šťastný Iverson s trofejí pro nejlepšího hráče.

A tady vlastně začíná ona neobyčejná kapitola Allenova životopisu. Krátká, ale úderná. Ta, kterou s několika dalšími raději ani nezveřejňuje.

„The Answer“ si ve sledovaném zápase připsal 25 bodů, 5 doskoků a 5 zisků. Zlí jazykové však budou i dnes tvrdit, že by se nedivili, kdyby si téměř nic z toho nepamatoval.

Proč?

Tím, že se střetnutí nejlepších odehrálo v hlavním městě Spojených států, měl Allen blízko ke spoustě svých přátel. Koneckonců zde strávil skvělé dva roky na univerzitě v Georgetownu, kde se vypracoval na skutečnou osobnost basketbalových palubovek.

Když tedy přijel o několik dní dříve, aby se se svými známými pozdravil, zřejmě žádný vedlejší úmysl neskrýval. Jen o pár hodin později se však už A.I. nacházel na párty za zavřenými dveřmi, kam jej pozval jeden z kamarádů.

A když mluvíme o párty v tomto stylu, máme na mysli nespočet drahého pití, odvázaných dívek a kdoví, čeho ještě.

Na tom by zřejmě - pokud se bavíme o Iversonovi – nebylo nic neobvyklého. To v Americe k životu hvězdných basketbalistů někdy zkrátka patří. Zarážející je však doba, kterou hvězdný rozehrávač na večírku strávil.

Z MVP baru MVP zápasu

Iverson totiž protancoval, propil a jednoduše proflámoval dvaasedmdesát hodin v kuse. Čtete správně, celé tři dny. Bez spánku, bez odpočinku, bez jakékoli známky, že do D.C. vlastně přijel z úplně jiného důvodu.

Stačí se na chvíli zamyslet - pro vrcholového sportovce je v sezóně ze všeho nejdůležitější odpočinek. Po tréninku, před utkáním, s absencí pořádné regenerace se zkrátka úspěšné příběhy psát nedají.

Pařba před zápasem? V žádném případě, a když už ano, tak rozhodně umírněně.

Pro Iversona? Žádný problém.

A i po třech dnech čistého času, které vyplnil mimo jiné hlavně pitím a tancem, přišel k zápasu a odnesl si z něj sošku pro nejužitečnějšího hráče.

Těžko samozřejmě odhadovat, co vše se na večírku odehrálo, k samotnému All-Star Game se však dá říct, že proběhlo v úplně jiném duchu, než dnes. Jednoduše jej shrňme takto: hvězdy ze všech koutů USA přijely do Washingtonu vyhrát. Ne se jen zúčastnit.

I to, jak Iverson dokázal k utkání přistoupit a v určitých momentech diktovat tempo, jen podtrhuje jeho tehdejší velikost. Bezpochyby se jedná o kontroverzní story, byť se většina asi neubrání úsměvu. V případě malého velkého muže amerického basketbalu jde jen o další černou kaňku, kterou lze snadno odpustit.

Zaryté příznivce však napadne - kde mohl Iverson být, kdyby svůj život opravdu zasvětil jen basketbalu?

Těžko říct. Ale právě tohle všechno kolem dělá z někdejší hvězdy legendu.