Vysoko přes dva metry, hodně přes metrák, těžko čitelný obličej. Stevena Adamse můžete nazývat různě, ale jedno je jisté - k oblíbeným soupeřům rozhodně nepatří. Thunder z jeho hry těží mnoho, přitom však stačilo málo a NBA by si nikdy nezahrál. Co je vlastně mladý Novozélanďan zač a komu vděčí za místo na výsluní?

Stejně jako každý rok byl i v květnu 2006 Nový Zéland doslova rájem na zemi. Ostrov, který dal světu kromě Hobitína a vyhlášených jeleních pochoutek třeba i ragbyové šampióny All Blacks, opět vábil a okouzloval davy turistů i místních. Tak, jak to uměl a stále umí jen on.

Ve všem tom veselí se však život nezastavil. Jednou večer se v malém městě Rotorua na jihu země konal pohřeb. Místo, kde funguje dodnes několik lázní a je vyhledáváno pro vzácné horké prameny, nebývale utichlo. Po dlouhém boji s rakovinou zemřel muž, vysloužilý veterán anglického námořnictva, který po sobě zanechal celkem osmnáct dětí. Jeho jméno bylo Sid Adams.

Brácho, dost!

„Všichni bráchové mě už od mala mlátili. Když jsem řval, ať přestanou, ještě přidali. Mou jedinou záchranou byl pláč, protože kdykoliv jsem spustil, můj silný a velký otec přišel a pomohl mi,“ vzpomínal s odstupem Steven. „Byl jako moje osobní kavalérie.“

Jenže najednou byl pryč. Životní vzor třináctiletého kluka prohrál nejdůležitější zápas a dospívajícímu mladíkovi se obrátil život naruby. Chlapci, jenž už v té době měřil téměř dva metry a jeho životním snem bylo vést vlastní farmu, najednou vše jaksi pozbylo smyslu.

Co dělat? Pro útěchu naneštěstí zamířil k místním Mongrel Mob. Nechvalně známý gang, který funguje už více než padesát let, proslul tím, že nabízí a nahrazuje „domov a rodinu“ všem teenagerům, kteří nemají kam jít. Zadarmo to však není. Steven domov měl, a tak nechtěl vstoupit oficiálně, většinu času nicméně stejně proflákal s ostatními členy. Do školy samozřejmě nechodil vůbec.

„Brzy jsem ale pochopil, že tudy fakt ne. Tihle lidé by z vás vykopali doslova to nejhorší, a o to jsem neměl zájem.“ Rovněž jeho bratr Warren, později člen novozélandské basketbalové reprezentace, si všiml, že něco nehraje. A tak mladšího sourozence přiměl k razantní změně.

„Stevene, jsi už skoro vyšší než já a basket ti jde. Nechtěl bys to někde zkusit?“

Do háje, kdo je tenhle kriminálník?

Díky kontaktům svého bratra se Steven už ve čtrnácti letech hlásil v jedné z wellingtonských akademií. Velkoměsto, které je vzdáleno zhruba šest hodin cesty od Rotorui, však basketbalovou naději nepřijalo zrovna vřele. A nutno podotknout, že se mu ani nelze moc divit.

Když totiž jedné z učitelek zaklepal na třídu nový student, téměř se až zděsila. Onen mladý muž totiž přijel v roztrhaném saku, s dlouhými a neumytými vlasy, neuměl moc psát ani číst a jeho způsoby byly při nejlepší vůli hrubé. Neměl batoh, tužku, papíry, zkrátka nic.

„V životě jsem předtím nenosil kravatu, vypadal jsem jako křovák,“ směje se dnes Adams. „Mí dnešní přátelé si tehdy šeptali: ‚Do háje, co to je za kriminálníka?‘ Bylo to dost nepříjemné.“

Adaptoval se však rychle. Jeden z Warrenových kamarádů totiž našel učitele, který mladého „Mauglího“ vzal pod svá křídla. Shodou okolností se jednalo o místního basketbalového trenéra - a ten v drzém a divokém Stevenovi probudil nejen slušné manýry, ale i novou závislost.

„Stal jsem se doslova závislákem na hledání způsobů, jak se v basketu zlepšit,“ popisuje nynější pivot Thunder. „Dal mi třeba za úkol dát v zápase tip-dunk. Že prý za to dostanu nové boty. No a já jsem dřel a dřel skoro rok, než se mi to povedlo. Pak jsem si na boty upřímně ani nevzpomněl, až tak mě těšilo, že jsem to zvládl.“

Amerika, země zaslíbená

S tím, jak na sobě Novozélanďan pracoval, se dříve nebo později musely dostavit výsledky. V šestnácti letech poslal Kenny McFadden, jeden z trenérů, Stevenovo video na vyhlášené Adidas Nations, tedy událost, jež sdružuje ty největší talenty světa. Netrvalo dlouho a překvapeného dříče pozvali do Los Angeles. Do Ameriky, kde se ještě nikdy dříve nepodíval.

„Je trošku zázrak, že tam byl, protože upřímně, s ním to není moc o basketu,“ prozradil později Mark Bryant, jeden z asistentů Thunder, který s ním pracoval na několika kempech ještě ve škole. „Novozélanďané jsou tvrďáci, přirozeně, všichni hrají ragby. Ale kdyby neměl Kennyho, těžko by se tu prosadil. Právě on ho objevil a něco i naučil. A my teď vidíme výsledek.“

Pak už to šlo ráz na ráz. Po kempu si Adamse vytáhl výběr Latinské Ameriky, který se v Kalifornii objevil na turnaji, pak mladý pivot odehrál rok v novozélandské lize, v dalším ročníku se mihnul na Notre Dame v Massachusetts a ještě do konce sezóny se představil na palubovce univerzity v Pittsburghu. Zde mu trochu přálo štěstí - kouč Jamie Dixon totiž kdysi coby hráč přihrával na smeče bratru Warrenovi v novozélandské lize. Stevenovi tedy dal i díky poutům příležitost, i když byl jen prvák.

Pohádka o basketbalové Popelce tím neskončila. V červnu se stal Steven Adams prvním mužem své země, kterého si tým z NBA vybral v prvním kole draftu. Své naděje do něj vložili Oklahoma City Thunder. Byla to velká sláva i pro Pittsburgh - koneckonců od jejich posledního studenta v NBA už uplynulo více než čtrnáct let...

Z chudáka (dalším) milionářem

Zbytek příběhu už znáte. Steven dnes patří k oporám Thunder, jejichž šance v Západní konferenci se senzačním příchodem Paula George před několika týdny zase o něco zvýšily. A vzhledem k tomu, že Adams vloni v létě s týmem podepsal čtyřletý kontrakt za 100 miliónů dolarů, se už nemusí bát, že by se v rodině někdo cítil prázdně. Tak, jako kdysi on.

Mimochodem, Adamsův průlom v nejslavnější basketbalové lize světa není v rodině prvním sportovním úspěchem. Kromě zmíněného Warrena dnes hrají nejvyšší soutěž na Novém Zélandu i další bratři, Sid Jr. a Ralph, a jejich sestra Valerie vyhrála zlaté medaile v hodu koulí na Olympijských hrách v Pekingu a v Londýně. Vloni v Riu pak přidala stříbro.

A ano, je zde ještě jeden zajímavý minipříběh o hlavním aktérovi. Když Adams poprvé přijel na přípravné kempy v NBA, absolutně netušil, kdo jsou všichni ti lidé okolo, co dokázali a jak se jmenují. Když proto dostal od Kendricka Perkinse poprvé loktem do žeber, slušně řečeno se ohradil.

„Já jsem tady jednička,“ zařval na něj Perkins, tehdy už pomalu veterán. Co na to Adams? Drze se mu vysmál do obličeje.

„Ten borec prostě přijel bůhvíodkud a nemyslím si, že někoho z nás znal,“ vzpomínal později Perkins, mimo jiné vítěz ligy z roku 2008. „Neměl žádné hvězdné manýry, prostě mu to bylo fuk.“ Pár hráčů však Adams přece jen znal - jeho bratr měl jako dítě videohru s Pejou Stojakovičem a plakát Larryho Birda. Tím však jeho znalosti končily.

Dnes už samozřejmě přehled má, to samé však musíme říct o každém z jeho soupeřů. Adams si během čtyř let v NBA udělal velice slušné jméno a každý ví, že se před jeho dlouhými pažemi a zpevněným tělem musí mít na pozoru. Jinak to může bolet.

Za ta léta už všichni zkrátka vědí. Čtyřiadvacetiletý pivot má v Thunder výbornou pozici a i letos by měl patřit k základním pilířům sestavy. A vzhledem k tomu, že je stále jedním z nejmladších členů oklahomské sestavy a neustále se zlepšuje, se dá očekávat, že má to nejlepší stále před sebou.

Tolik příběh kluka, kterému před několika lety hrozilo, že skončí stejně jako mnozí jeho vrstevníci ve vězení, ale štěstí i blízcí lidé se za něj postavili. Kluka, který chtěl být od mala farmářem a po konci kariéry si svůj sen skutečně bude moci vyplnit.

Chlapce, který i díky hře osudu vyrostl v pořádně svérázného chlapa, kterého už nepřekvapí nic.