Raná léta

Michael Jeffrey Jordan se narodil Jamesovi a Deloris Jordanovým 17. února 1963 jako čtvrté z pěti dětí. Narodil se v Brooklynu, v New Yorku, ale už od jara 1963 žil s rodinou ve Wilmingtonu ve státě North Carolina, kde jeho otec pracoval jako elektrotechnik a matka pracovala v bance. James Jordan po své dlouhodobé službě v armádě pobíral nemalý důchod, a tak si rodina nežila špatně. Michaelův otec měl silný smysl pro pořádek a své děti vedl ke sportu. Klíč k Michaelově až téměř přehnané soutěživosti zřejmě spočívá v rivalitě se starším bratrem Larrym. Larry byl nesmírně nadaný sportovec. Měl sílu, talent, ale byl prostě příliš malý, než aby mohl ve sportu dosáhnout toho, co si jeho vůle a talent zasloužily. Michael a Larry strávili nekonečné hodiny na plácku za domem a mladší Michael, který svého bratra vždy velmi miloval a obdivoval, sváděl s Larrym neustálé bitvy ve snaze dohnat silnějšího a staršího bratra. Michael během střední školy začal nečekaně růst – a vyrostl mnohem více než kdokoli z rodiny. Než k tomu však došlo, jeho talent se projevoval spíš v baseballu. Basketbal mu připadal spíše jako vzdálený sen, protože i když byl odjakživa výjimečně rychlý, centimetry mu chyběly a navíc byl hubený. Poprvé zasmečoval, když mu bylo čtrnáct a hrál za Wilmingtonskou D.C. Virgo Junior High School. Vypíchl míč v obraně, předribloval půl hřiště a zasmečoval. “Bylo to takové dětské, jen jsem převalil míč do obroučky,“ vzpomínal Jordan. V té době prakticky každý den hrával basketbal se svým blízkým přítelem a spolužákem Harvestem Leroyem Smithem. Svůj vzrůst Jordan nahrazoval rychlostí a soutěživostí. “Trénovali jsme téměř denně,“ vzpomínal Smith. Toho roku měli oba na podzim nastoupit na střední školu Laney. Pop Herring, kouč školního týmu, je oba v létě pozval do basketbalového kempu, aby se pokusili dostat jako „sophomores“ (obdoba druhého ročníku na našich školách) do týmu, protože byli o dva nebo i tři roky mladší než ostatní hráči týmu, což v tomto věku znamená hodně. Smitha pozval, protože měřil téměř dva metry a Jordana, protože byl tak rychlý. Smithovi bylo docela jasné, kdo z nich dvou je lepší hráč – jednoznačně Michael, přestože byl mnohem menší. Když však nastal den, kdy byla uveřejněna soupiska týmu pro příští sezónu, jeho jméno tam bylo, ale Jordanovo ne.

O mnoho let později trenéři na Laney přiznali, že jejich rozhodnutí nebylo správné, zvláště když Michaelovi nedali najevo, že jeho čas přijde a navíc do týmu vzali jeho blízkého přítele. Na druhou stranu jakoby se Jordanova soutěživost a touha po vítězství od té doby ještě zdvojnásobila, jako kdyby se rozhodl, že se to už znovu nesmí opakovat. Asistent kouče z Laney Fred Lynch později řekl: „Věděli jsme, že Michael je dobrý, ale chtěli jsme, aby víc hrál a mysleli jsme, že rezervní (jayvee – junior or varsity) tým je pro něj lepší.“ Jordan se toho roku stal nejlepším hráčem jayvee týmu. Svou rychlostí zcela dominoval hře a byly zápasy, ve kterých nastřílel přes čtyřicet bodů. Byl tak dobrý, že předzápasy rezervního týmu se staly velice populární a celá škola chodila na utkání školního týmu dříve, jen aby mohla vidět Jordana. Během doby od vyřazení z týmu až do začátku svého juniorského (tedy předposledního) ročníku na střední škole Jordan vyrostl o více než deset centimetrů. Rychlost měl odjakživa a nyní byl silnější a dokázal smečovat. Střední škola Laney měla najednou velice dobrý basketbalový tým a jeho vycházející hvězdou byl Michael Jordan. Během Jordanova juniorského ročníku dosáhla Laney bilance 13 vítězství a 10 porážek a v posledním seniorském ročníku dokonce 19-4 a jen nešťastné klopýtnutí v regionálním playoff ji připravilo o účast v celostátním finále.

Již před poslední sezónou v Laney byl Jordan pozván na letní kemp Five-Star do Pittsburghu, kde ohromil mnoho přítomných skautů z univerzit. Přece jen se však o něj neprali tak, jako o známé hvězdy ze slavnějších středních škol. Jordan se nakonec rozhodl pro univerzitu North Carolina a kouče Deana Smitha. Jako nováček (freshman) se okamžitě prosadil do základní pětky, což už samo o sobě bylo u kouče Smitha raritou. Přesto ještě stále nic nenaznačovalo, co se bude dít dál. Jordanův tehdejší o dva roky starší spoluhráč a pozdější hvězda Lakers James Worthy řekl: „Vzpomínám si, jak Michael přišel do Caroliny jako nováček. Seběvědomý mladík, ne arogantní, ale seběvědomý… v tom prvním roce jsem ho párkrát porazil, když jsme hráli jeden na jednoho. Byli jsme si tehdy hodně blízcí. Věděl jsem, že má potenciál být hvězdou, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že to bude až takové. Párkrát jsme o tom mluvili později při golfu, jak ohromující to všechno je.“

Okamžik, který vše odstartoval, přišel již v Jordanově nováčkovské sezóně, 29. března 1982 v Lousiana Dome. North Carolina Tar Heels se dostali až do celostátního finále NCAA, ve kterém nastoupili proti Georgetownu v čele s Patrickem Ewingem. Georgetown vedl v poslední minutě o jediný bod, ale 15 sekund před koncem přišla Jordanova chvíle. Vysoký výskok a první z mnoha vítězných střel, která tentokrát znamenala tolik ceněný NCAA titul. Jordan ve své autobiografické knize For The Love Of The Game o tomto dni píše: „Pamatuji si na cestu do haly, trochu jsem podřimoval a snil o tom, jak střílím vítěznou střelu. Pamatuji se, že jsem se cítil úplně klidný, uvolněný. Nebyl jsem ani vzhůru, ani jsem nespal, bylo to takové příjemné místo někde mezi a já si představoval, že jsem hrdinou zápasu. Viděl jsem sám sebe, jak střílím vítěznou střelu, viděl jsem své spoluhráče, Jamese Worthyho, Sama Perkinse, kouče Smitha. Nevěděl jsem, jestli to je proti Georgetownu anebo v nějakém jiném zápase v některém jiném roce. Poté, co jsme vyhráli, pověděl jsem o tomto snu svému otci. Chvíli mlčel a pak řekl: ‚Po té střele už tvůj život nebude stejný, synu. Všechno se změní.‘ Tehdy jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale nyní, když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že ta střela opravdu všechno začala, že se opravdu změnilo vše, nejen basketbal, ale celý můj život. Myslím, že otec viděl některé věci, které jsem já vidět nemohl. Nejdříve jsem myslel, že do mě jen vkládá otcovské nadějě a sny, že mě chce motivovat, ale když se nyní podívám na své děti, dokážu i já rozpoznat některé věci – kdo bude lepší sportovec, kdo bude v životě úspěšnější. Otec jistě dokázal to samé, možná dokázal rozpoznat, které z jeho dětí má zvláštní talent. Možná měl nějaké zvláštní spirituální vnuknutí. Pokud jde o to, myslím, že jsem byl vyvolený, byl mi dán zvláštní dar. Jsem o patnáct centimetrů vyšší, než byl kdokoli z mé rodiny. Odkud se to vzalo? Můj bratr Larry má stejné schopnosti, stejné srdce, ale nikdy neměl stejnou šanci. Proč právě já? Často teď o tom přemýšlím. Myslím, že můj otec viděl věci, které nikdo jiný, ani já, neviděl. Věřím, že je to otcovský dar. Přál bych si, abych si s ním o tom teď mohl promluvit. Kolik z toho, co se pak stalo, opravdu viděl?“

I když North Carolina nezískala za Jordanovy éry další titul, Jordan sám hrál tak, že byl v následujících dvou letech vyhlášen nejlepším univerzitním hráčem sezóny, což bylo jedním z důvodů, proč se rozhodl opustit školu již po třetím roce studia a přihlásit se do draftu NBA. Toto rozhodnutí podpořil i kouč Dean Smith, přestože tak o rok dříve ztratil svého nejlepšího hráče. „Navždy mu za to budu vděčný,“ řekl o jeho podpoře Jordan. Kouč Smith pak na přelomu března a dubna 1984 sondoval situaci v NBA a Jordan byl přesvědčen, že půjde do Philadelphie, která o něj měla eminentní zájem. Jak ale ubíhaly týdny, Chicago Bulls prohrávali jeden zápas za druhým a tím pádem se v draftu posouvali stále výš. Tehdejší pravidla draftu byla taková, že nejhorší týmy obou konferencí (tehdy Houston a Portland) losovaly o první dvě volby v draftu a třetího hráče si vybíral tým s třetí nejhorší bilancí, což bylo nakonec Chicago. Pokud by los vyhrál Portland, vybral by si Hakeema Olajuwona a Jordan by skončil v Houstonu. Los ovšem vyhrál Houston, který si jako číslo 1 vybral Olajuwona a Portland dal před Jordanem přednost dalšímu pivotovi, Samovi Bowiemu, což se dnes označuje za největší omyl celé historie draftů. Paradoxní také je, že stejnou náhodou, jakou Chicago získalo Jordana, naopak v roce 1979 přišlo podobným způsobem o Magica Johnsona, kterého si vybrali Lakers, zatímco Chicago získalo dnes již zcela zapomenutého Davida Greenwooda.

Ještě předtím, než se Michael Jordan dostal na scénu NBA, připojil se k americkému olympijskému týmu, který koučoval Bobby Knight z univerzity v Indianě. Ten svému týmu naordinoval přísný útočný systém, který omezoval Jordanův hrací čas i jeho příležitosti ke střelbě. Přesto jeho „atletické“ výkony při cestě za olympijským zlatem v Los Angeles nadchly jak davy diváků, tak i spoluhráče. „Když Michael dostal míč v protiútoku,“ vzpomínal Steve Alford, „mohla přijít jen jediná věc – nějaká bláznivá smeč. Hráči se občas zapomínali a jen Michaela pozorovali, protože obvykle udělal něco, o co jste nechtěli přijít.“ Silný americký tým pod taktovkou Jordana, Mullina, Bowieho a dalších exceloval a zcela nechal zapomenout na neúspěchy minulých univerzitních výběrů, když porážel své soupeře v průměru o 33 bodů během celé olympiády. Pro Jordana byla olympiáda v každém případě skvělým stimulem pro vstup do NBA.